Poetická krása zimních Beskyd

Sníh sice zůstal jen na nejvyšších vrcholcích hor, přesto se po krajině převaluje ledový vítr. Chladno a zatažená obloha přiměla všechny zůstat doma v teple.

 

Chaloupky v údolí se už nehalí do bílého kouře, původní stavení dávno nahradily moderní chaty a rekreační střediska. Tam, kde muži léta zpracovávali dřevo, jsou dnes lyžařské vleky a na kdysi obdělávaných polích žloutne pomrzlá tráva.

Přesto je stále pár míst, kam rušná silnice nevede a kde se do ticha rozléhá jen cinkání zvonečků stáda ovcí. Pár míst, kde pasoucí se krávy nehlídá elektrický ohradník, ale skupinka dětí s německým ovčákem.

Tiché odpoledne tam nenaruší hluk motorové pily, ale jen rytmické údery sekery někde v dálce.

A já si tolik přeji tohle všechno zachytit, zapamatovat si napořád. Beru do promrzlých rukou fotoaparát a zvěčním toulavého psa na lesní pěšině, slunce v mléčném oparu, vlhké třísky pod kmeny stromů, rozpadající se plot u opuštěného stavení, rezavou ceduli, skupinku dětí, letokruhy na nejširším pařezu...

Ale žádnou chaloupku už nevidím a cinkání zvonečků nahradil zvuk desítek projíždějících aut. Pohled do údolí rámují dráty elektrického vedení a na sjezdovkách se míjejí poslední lyžaři této sezóny.

Na mém fotoaparátu už léta necvakla spoušť a já už si dávno uchovávám vzpomínky ve všech barvách...

Krásnou neděli vám všem. Y.DM:)

Necenzurované přiznání pinupky Susanne o "životě se mnou"

Už delší dobu jsem se několikrát snažila našim dámám vnuknout myšlenku, že by mohly nějakým článkem přispět tady na blog. Témat byla spousta - od dobových parfémů, přes korzety až po nejznámější orchestry 3O a 4O. let.

Nakonec se toho ujala Zuzanka a vzala to tak nějak z úplně opačného konce. Svůj epos nazvala "Můj život s Dashou" a já se po přečtení tohoto už vůbec nebojím, že její maturitní slohová práce dopadne hůř jak za 2 :D

Tak tedy dnes na odlehčenou pro ty, kteří (se/nás) berou moc vážně :)
(Pozor! Obsahuje necenzurovaný text i fotky)

Můj život s Dashou

Nebudu začínat větou ,,bylo nebylo“, protože tohle není žádná pohádka, ale skutečná jízda životem, kterým mě provádí to malé stvoření, které na nás všechny možná působí rozkošně, něžně, mile a další příslovce, které u naší Šéfové jsou opravdu jenom zdvořilostní frází, ale to snad ještě všechno vysvětlím.

Když jsem začínala psát tento text, chtěla jsem si pustit nějakou inspirativní hudbu. Víte, která písnička mě napadla jako první? Rum and CocaCola(The Andrew Sisters). No ono na tom něco bude, ale teď už k mému prvnímu setkání s Dashou.

Pin upky jsem milovala a obdivovala, jako (snad mám pravdu) spousta z nás. Líbilo se mi, co a jak to holky dělají, ale protože jsem byla užárlená ženská, tak jsem se prostě rozhodla, že Dashu nebudu mít ráda. Fakt jsem ji neměla ráda. Dokonce jsem ji pomlouvala. Trošku.

Hodně.

Hlavně, že jsem každý den seděla u facebooku a čekala, až holky přidají nový příspěvek. Co na to říct? Prostě jsem žárlila, ale nikdy bych nevěřila, že jeden příspěvek se mi stane "osudným."

,,Vážení přátelé, příznivci vintage. Přivítali jsme Nový rok a zároveň ukončili i naší krátkou oddychovou pauzu, abychom mohli začít s příchodem roku nanovo. Zároveň rozšiřujeme naši působnost (o nové aktivity i období) a proto hledáme nové tváře….“

Takhle nějak začínal a já samozřejmě hned reagovala. Dámy se mi okamžitě ozvaly a Dasha si se mnou domluvila ještě ve stejný týden schůzku v Olomouci. Viděla jsem jí podruhé v životě a byla to láska na druhý pohled. Zbožňovala jsem ji od prvního, vlastně druhého, okamžiku. Malá, usměvavá, ale strach z ní šel okamžitě. Okamžitě mě taky přesvědčila na první přehlídku na plese ve Vlkoši, kde jsem měla předvádět divokou a nespoutanou Susanne. (vždy mi vybírala super role, stejně jako byla třeba pilná studentka v Jičíně a nebo tatínkova rozmazlená holčička v Bratislavě)

 No a od té doby se to (teda Dasha) se mnou vleče….

…. neuvěřitelné štěstí v mém životě, protože bez ní by to prostě nebylo ono.

Chtěla jsem Vám popsat nějaký super zážitek, ale těch bylo tolik, že ani nevím, který mám vybrat. Pravda, taky mám trochu strach, že to ani nebude vtipné a budu se tomu smát jenom já a Dasha, takže tuhle část raději přeskočíme. Možná Vám akorát trošku napovím, že většina mých vtipů směřující k Dashe, jsou kvůli její výšce. Možná proto mi Dasha tak často připomíná před přehlídkou, když máme jít spolu, ať se tak strašně neskláním, když jí dávám pusu na tvář (čelo).

 K mým zážitkům a vintage životem toho mám hodně co říct, ale hlavně Vám musím vysvětlit, proč jsem si vzpomněla na písničku Rum and CocaCola a teď i na Let'sHave a Party. No víte, vždy, když jdeme s Dashou na nějaký večírek, tak čekám na její oblíbenou větu pro začátek každé párty ,,Tak dáme něco tvrdšího, ne?“ . Snad o tom vypoví víc fotka ze Sahary 2016(doufám, že nás tam a někam jinam ještě pozvou)

No a na konec bych Vás všechny chtěla poprosit. Hodně nám tleskejte na přehlídkách, protože nám úplně stačí, když se Dasha hroutí před přehlídkou. A kdo to má vydržet taky po každé přehlídce. A všem ze Sahary chci poděkovat, protože vy tleskáte tak, že se Dasha letos nezhroutila ani jednou.

(samozřejmě všichni, ne jenom německá armáda ;) )

Snad už z mého stručného popsání života s Dashou nic důležitého neuniklo.

Tímto chci poděkovat Dashe za vše, co pro mě a všechny okolo dělá, protože je jedena z nejlepších lidí a kamarádek, co jsem kdy potkala.

TAKŽE DASHO, NEKONČÍME A PAŘÍME DÁL! <3

...a tak končí dnešní velmi netradiční příspěvek, který jsem prostě musela sdílet, ačkoliv to asi vypadá trochu sebestředně, ale já jsem prostě jen šťastná, že jsem je poznala :) díky za všechno <3

P.S. Úplně všemu zas nevěřte, Zuzanka si ráda vymýšlí :D