středa 22. března 2017

Jak jsme vyrazili na premiéru Masaryka

Dnešní příspěvek bude tak trochu jako moje pleťová maska. Ne, nelekejte se, hned vám to vysvětlím :)
Koupila jsem ji před nedávnem s velkým nadšením a protože jsem neměla čas, stále jsem odkládala její použití. Tak dlouho, až ji došla expirační doba, ale stejně mi ji bylo líto vyhodit. Dnes jsem si ji teda napatlala na obličej - možnosti jsou tři: bude fungovat, nebude fungovat, osypu se z ní...

Tak nějak podobně to je i s dnešním článkem o návštěvě premiéry filmu Masaryk. Článek jsem tak dlouho odkládala, až je absolutně neaktuální, ale vyhodit je mi ho přecejen líto...

p.s. jestli jsem se z ní osypala se dozvíte na konci článku :D


Tak tedy od začátku...

Původně jsme se na premiéru chystali k nám do Olomouce, ale když jsme se dvě hodiny před začátkem dozvěděli, že v Novém Jičíně jde do kina "dobová výprava", dlouho jsme neváhali a vyrazili za nimi.


Až teď s ostudou přiznávám, že jsem ve zmatku a mém momentálním pracovním nasazení minulých týdnů nějak nepostřehla, o kterém tom Masarykovi vlastně film bude. Do hlediště jsem usedala bez jakékoliv představy, jakým směrem se film bude ubírat.


A teď jsem za to ráda, protože celý filmový zážitek byl jedno překvapení za druhým. Hned narovinu řeknu, že koho tématika "osudného roku 38" nezajímá, film ho asi příliš neosloví (možná alespoň částečně nastíní práci zahraničních diplomatů).


Koho se však naše pohnuté osudy na konci třicátých let alespoň trochu dotýkají, pak ho Masaryk nenechá chladným. Pominu-li naprosto dechberoucí (a dle mého i dosud nejlepší novodobě pořízené) záběry prvorepublikové armády a průběhu mobilizace - komu z vás, drazí čtenáři, neukápla slzička? :) Pak se tu vleče ta další dějová linie. Otázka zodpovědnosti vůči otci/jménu, morálka vítězů a hlavně zcela odlišný pohled na Mnichovskou zradu. Mnozí z Vás jste jistě četli Žáby v mlíku a spousta z nás doteď věří, že jsme se bránit měli. Film Masaryk alespoň trochu poodkrývá tu spletitou změť politických argumentů, osobních, státních i občanských zájmů, které nakonec určovaly historii.

Záběry prvorepublikové armády jsem už vychválila. Stejně povedeně je vykreslená také společnost anglických gentlemanů a lordů, u kterých si kostyméři dali obzvláště záležet. Na ženách se možná trochu šetřilo. Čekala jsem dobře znázorněné kontrasty mezi módou v Anglii, Americe a Československu, ale našla jsem je jen zase u mužských představitelů.


I přes veškerý humbuk po předávání Českých lvů si myslím, že Masaryk si ocenění rozhodně zasloužil. Nemám vzdělání ani znalosti na to, abych rozebírala kameru či hudbu, která se ani vzdáleně nepodobala tomu, co na co jsme zvyklí v českých filmech, přesto jsem jimi byla unešená od začátku do konce.

Kdo ještě nebyl, určitě běžte! :) A kdo byl, podělte se o vaše postřehy do komentářů :)

krásný zbytek dne Y.DM:)


P.S. a jak to dopadlo s tou maskou? Maska funguje :D

úterý 7. března 2017

Výběr z analogu

Dnes se mi se mi už nechce ani věřit, že ještě i naše generace dlouhá léta vyrůstala s analogovým fotoaparátem v rukách. A jsem za to nesmírně ráda. 

Bojím se, že jsme to my, ty poslední děti, které budou mít doma na dně skříně schované fotoalbum, které naši rodiče pečlivě doplňovali vyvolanými obrázky a úhledně zarovnanými popisky ke každé fotografii.

(fotoaparát PRACTICA, jaro 2016 by JT)
Vždyť určitě nejsem jediná, která tak ráda obracela šustivý papír mezi tvrdými deskami, na nichž se vyjímaly bledé obličeje a tolik známá místa, která se za tu dobu změnila k nepoznání.

(fotoaparát PRACTICA, jaro 2016 by JT)


Jen matně si vybavuji, jak při rodinné oslavě svítila v koupelně nabíječka k blesku fotoaparátu - pět minut nabíjení a pak jedno bleskem osvětlené zmáčknutí spouště. 
Nedlouho po tom u nás nahradil starou ruskou Smenu "moderní" fotoaparát na tužkové baterky, který /světe div se/ fotí dodnes. (Tehdy bych se nejraději studem propadla, když ho rodiče vytáhli na mých promocích - ale od doby, co si pořídili digitál, jsem u nás nenašla jedinou vyvolanou fotku).

(fotoaparát PRACTICA, jaro 2016 by JT)

A tak jsem to já, kdo po dvaceti letech vytáhl starou Smenu a jen velmi pomalu se snažím přicházet na taje analogového fotografování. Naštěstí jsme si vybrali ten nejjednodušší aparát vůbec - délku expozice nastavujeme buď mráčkem, nebo sluníčkem a s ostřením si taky nikdo hlavu neláme.

(fotoaparát SMENA, léto 2016)

A když pak po půl roce spatří fotky světlo světa, byť plné chyb a kazů, sotva popadám dech!
Bez příkras, grafických úprav či ořezů, jsou prostě dokonalé ve své nejsyrovější podobě :)

(fotoaparát SMENA, léto 2016)

(fotoaparát SMENA, léto 2016)

(fotoaparát SMENA, léto 2016)
 (fotoaparát SMENA, léto 2016)
A co vy, také jste propadli kouzlu analogové fotografie? :)

Krásný zbytek dne, Y.DM:)