V jednom kole ...

Poslední dobou se začínám přesvědčovat o tom známém rčení, že ve chvíli, kdy člověku docházejí síly, teprve pak má zabrat ještě jednou tolik. A tak poslední dva týdny zjišťuji, že mé limity začínají tam, kde jsem myslela, že končí. Nezbylo mi nic jiného, než se na nějakou dobu odmlčet a doufat, že se sem ještě pár čtenářů ještě vrátí. Proto Vás, drahý čtenáři, pěkně vítám opět na svém blogu :)

Fotografie pochází z minulé neděle a z jednoho kouzelného nádraží nedaleko Opavy. Na mém oděvu převažuje černá, protože jsme se zrovna vraceli ze vzpomínkové akce na památku civilistů, padlých poslední den války. Navíc mi nedalo, nepochlubit se tím úžasným vlněným sáčkem, který je jednou z novinek v mém šatníku. Vypasované sako jsem nedoplnila kožešinou, ale pouze bílou broží, která spolu s halenkou a psaníčkem rozbíjí černý celek. Ačkoliv by se k tomuto outfitu hodila spíše elegantnější toka či lodička, chtěla jsem působit víc mladistvěji a tak jsem nasadila plochý klobouk na zátylek hlavy. Ve 4O. letech bylo typické, že límečky z halenky vylézaly ze sáčka, já je tentokrát ale nechala schované pro umírněnější vzhled.

 Černé sako je vlastně jediná novinka, se kterou se mohu pochlubit, protože kolotoč v novém zaměstnání mi momentálně neumožňuje nic jiného, než každý den přijít z práce a umřít na jakémkoliv místě, které mi umožňuje být v horizontální poloze. Pomyšlení, že se mám více věnovat učení na přijímací zkoušky na VŠ, nebo blížícím se akcím, z nichž některé budeme také pořádat, mi přidělává žaludeční vředy. Na druhou stranu tenhle "koníček" je jedním z mála věcí, která mě i v těch nejvypjatějších chvílích drží na nohou.

A tak (opět) s křížkem po funuse vzpomínám, že ačkoliv se mi podařilo dělat vysněnou práci novinářky a teď už i manažerky,někdy bych se stejně nejraději  vrátila do studentských let, sice s velmi omezenými možnostmi, ale neomezenou energií a kreativitou. Ti naši rodičové prostě mají v tomhle vždycky pravdu :D
Možná už teď přemýšlím, zda zariskovat a radikálně změnit svůj život, nebo to prostě nechat na osudu... Jeden risk jsem ale přeci možná udělala. I přes mé vš studium psychologie jsem se rozhodla pořádně zariskovat a absolvovat cestu do hloubi duše (či minulých životů?) a zajít si (pro rozhřešení?) na regresní terapii. Ale o tom zase někdy příště :)

Pokud jste dočetli až sem, dovolte, abych Vám sklonila poklonu. Původně jsem chtěla napsat jen článek o pár větách a několika fotografiích, ale pak jsem zase zapomněla, že tohle není můj osobní deníček, který mám zamčený ve skříni. Možná mě jen napadá, pokud je někdo z Vás, mí drazí čtenáři, podobně šílený (či posedlý po úspěchu :D ), zanechte mi zprávu, určitě si budeme mít o čem popovídat :D

Krásný zbytek dne Y.DM:)

P.S. Abych nezapomněla - sdílím projekt mých krásných slovenských kolegyň, které chystají dobový piknik. Budou rády za Vaši podporu na startovači :)

https://www.startovac.cz/projekty/dobovy-piknik/