Útěk na venkov

Cesta vlakem byla dlouhá a s mnoha zastávkami. Chvíli si povídaly a pak usnuly za rytmického zvuku lokomotivy. Nekonečné zástupy kouřících komínů a zašedlé střechy činžovních domů vystřídaly zalesněné stráně a čerstvě zoraná pole.

Dřevěná sedadla, na kterých ještě před hodinou seděly dámy v klobouku a luxusních kožišinách, teď obsadily dvě stařenky v nabíraných rukávcích a s ošatkou na klíně.

Lokomotiva naposledy zahoukala, zahalila nádraží bílým kouřem a zmizela v dáli. Uprostřed prázdného nástupiště stojí jen ony. V rukou malá psaníčka a před nimi půl hodiny rychlé chůze ke statku.

Štěkot smečky psů jde slyšet už z dálky. Naposledy je takhle vítali minulé jaro.Tehdy ještě jako štěňata, dnes už jsou dvě fenky březí. Jen koňská ohrada se nezměnila.

 

Desítka koní spásá první jarní trávu v obrovském výběhu a strakatý poník líně přežvykuje seno z proutěného koše.

Rychle zapomněly na hluk velkoměsta a užívají si ticha, které občas naruší řinčení řetězu ze stájí a chlévů.

Je tady nádherně, každým rokem víc a víc. Nestihly si s sebou vzít téměř nic, jen malé kabelky do rukou a doklady, které večer hodí do kamen.
 

  Namísto drahých šat obléknou lněné suknice a haleny, vlasy skryjí šátkem. Tentokrát už se nevrátí. Nikdy. Nemohou.

Doufám, že jsem vás dnes nezaskočila tímto tak trochu melancholickým příspěvkem, který (ani nemusíme studovat Freuda) docela vypovídá o mé současné situaci a potřebě na chvíli uprchnout někam mimo civilizaci.Tak snad už tento víkend! :)

Krásný zbytek dne Y.DM:)