Dřevěná sedadla, na kterých ještě před hodinou seděly dámy v klobouku a luxusních kožišinách, teď obsadily dvě stařenky v nabíraných rukávcích a s ošatkou na klíně.
Lokomotiva naposledy zahoukala, zahalila nádraží bílým kouřem a zmizela v dáli. Uprostřed prázdného nástupiště stojí jen ony. V rukou malá psaníčka a před nimi půl hodiny rychlé chůze ke statku.
Štěkot smečky psů jde slyšet už z dálky. Naposledy je takhle vítali minulé jaro.Tehdy ještě jako štěňata, dnes už jsou dvě fenky březí. Jen koňská ohrada se nezměnila.
Desítka koní spásá první jarní trávu v obrovském výběhu a strakatý poník líně přežvykuje seno z proutěného koše.
Rychle zapomněly na hluk velkoměsta a užívají si ticha, které občas naruší řinčení řetězu ze stájí a chlévů.
Je tady nádherně, každým rokem víc a víc. Nestihly si s sebou vzít téměř nic, jen malé kabelky do rukou a doklady, které večer hodí do kamen.
Namísto drahých šat obléknou lněné suknice a haleny, vlasy skryjí šátkem. Tentokrát už se nevrátí. Nikdy. Nemohou.
Doufám, že jsem vás dnes nezaskočila tímto tak trochu melancholickým příspěvkem, který (ani nemusíme studovat Freuda) docela vypovídá o mé současné situaci a potřebě na chvíli uprchnout někam mimo civilizaci.Tak snad už tento víkend! :)
Krásný zbytek dne Y.DM:)
Žádné komentáře :
Okomentovat